Dodnes nezapomenu na moment, kdy se několik týdnů před vydáním alba Total Live Forever (2010) objevila skladba/klip Spanish Sahara. Rozumějte, Foals měli do té doby za sebou debut Antidotes (2008), díky němuž dostali punc další středoškolské „skákačky“, co se s hitem Cassius nějakou dobu udrží v povědomí, postupem času se ale vytratí. Parta kolem Yannise Philippakise však překvapila svou otočkou, ať už novým zvukem, nebo „filosofičtějšími“ skladbami. Srdce zavěšená na provázku vystřídal pohled do zasněžené krajiny. Očekávání druhého alba ještě vzrostla, když Foals uvedli živější This Orient. A pak už si jen stačilo kompletní LP pustit a po pár vteřinách Blue Blood byla příjemná husina na světě. Tím chci říct, že Total Live Forever byla obrovským přelom pro Foals samotné a pro mě se díky zmíněným songům stala, nebojím se napsat, srdeční záležitostí. V takovém případě pak samozřejmě rostou obavy z díla nadcházejícího, v tomto případě je řeč o desce Holy Fire.

Dalo by se říci, že hříbata v podstatě předběhla tvrzení o zlomové třetí desce. Tu totiž obstarala tři roky nazpět a neprozradím asi nic tajného, když Holy Fire označím za album nesoucí se v duchu svého předchůdce. Respektive jeho zvuku. Obsahem (místy i zvukem, ok) jde ovšem o jakousi fúzi debutu a zmiňovaným Total Life Forever. Zadumanější skladby se zde mísí s těmi skočnějšími, což nepochybně ocení festivaloví fanoušci, kteří už nebudou muset čekat na Cassius, aby si pořádně rozvlnili boky, od nynějška je tu i My Number. A vlastně i Providence. Tvrdím-li, že jde o fúzi, myslím to doslova. Jako by študák vymyslel nějaký odlehčený projekt, který sklidil potlesk většiny, poté se rozhodl oslovit zejména náročnější publikum, úspěšně, a když už šlo do tuhého a bylo třeba přijít s něčím novým, vzal do ruky lepidlo, tyhle dva svoje nápady slepil a odevzdal. Jenže ono to pohromadě tolik nedrželo, navíc měl lepidlo po celém těle a nevěděl, jak se ho zbavit. No a co lidi? Ti se o to zajímali jen proto, že pod tím byl podepsaný jejich oblíbený student.

Úvodní Prelude nás seznamuje se zvukem svatého ohně a snaží se vybudovat napětí. To se jí během pár vteřin vcelku daří (není tam ta husina, ale budiž, navíc musím odmyslet nadbytečný zvuk rumba koule, kterou si mohli odpustit, avšak pořád ok, žádná krize). Skladba se utlumí, aby po pár vteřinách mohla vylétnout o několik čísel nahoru. Na koncertě tohle asi špatně znít nemusí, tady to však působí celkem lacině a prvoplánově. Tím se dostávám k jádru problému třetí nahrávky. V podstatě každý track na albu se může pyšnit pěkným hávem. Forma až na určité výjimky, třeba rocková „Wolfmother“ kytara v refrénu dvojky Inhaler (proboha proč?), funguje. Holy Fire ale troskotá na obsahu. Můžeme se jen dohadovat, kam se vlastně vytratila bohatost a nápaditost z Total Life Forever, kdy naprostá většina songů zaujala především svým sdělením a jeho formováním.Tady jsme na tom o dost hůř, možná až tragicky. Celé album kolem mě tak nějak proplulo, nic nijak zvlášť nezaujalo, spíš nudilo. A to ani nemusím zmiňovat, že žádný z výše opěvovaných tracků druhého LP ani zdaleka nedohání.

Neubráním se dojmu, že se Foals chtěli zavděčit většinovému publiku a zároveň nezklamat fanoušky dvojky. Právě tímto přešlapováním, jistou dávkou nerozhodnosti a především bezobsažnosti si s Holy Fire zadělali na problém (nikoliv na komerční, jak to tak vypadá). I když se snažili použít prvky, které na předchozím LP fungovaly bezpečně, například vyvrcholení, gradace v Milk & Black Spiders připomínající podobný moment v Black Gold, tady už to zkrátka nefunguje. Slabý obsah, jenž jim už ani nevěříte. Jako nastavovaná kaše.

Kdyby nešlo o Foals, Holy Fire bych jen tak letmo přešel. Jenže právě díky titulu Total Life Forever jsem jim dal minimálně patnáct, ne-li více poslechů. Nepříjemná pachuť vždy zůstala. A abych si nic nenalhával, do přehrávače se vrátila dvojka, jen tak pro porovnání. Při plném vědomí můžu napsat, že to tam pořád je, plus k tomu přihoďmě jemný nostalgický nádech. Zpátky k Holy Fire, forma dobrá, obsah špatný. Neubráním se dojmu, že kdyby pod svatým ohněm nebyli podepsaní Foals, nikoho by vlastně moc ani nezajímala.

• zvuk
• u Moon se dobře usíná

• bez silného obsahu
• přešlapování mezi debutem Antidotes a Total Life Forever